
Ano, u mě již běžná věc, ale toto myslím, že mě doslova srazilo do kolen. Nuže, pospíchám na oběd a do našich malých jídelních dveří se náhle nacpou lidi a já proti nim, samozřejmě na mě číhá za dveřmi další nebezpečí a to rozlitá voda či co a tak letím na kolena. Když se tedy zvednu (což můžete věřit, že jsem udělala hned a udělala bych to i kdybych měla tu nohu zlomenou) a zařadila jsem se do fronty. Po chvíli je před sebou viděla blonďatou hlavu pod níž se skrývá nejhezčí kluk ze školy. Jeho plné oříškové oči a úsměv a co teprve on sám o sobě. Zatočila se mi hlava, protože ten pohled a úsměv byl směřován mně a nebýt kamarádky za mnou jdu znovu do kolen. Od té doby ho mám pořád v paměti ať dělám cokoliv a vězte, že myslet na něj při vybírání kočičího záchůdku, není zrovna romantické. Ve třídě jsem fyzicky přítomna, avšak duchem u toho jeho pohledu. Pohled vyhledává hodiny, nedočkajíc se toho kdy bude obědová přestávka a pak klopýtající přes půlku školy, jen abych tam byla včas. Bože! A že mi zatím vždy výchází, že jde za mnou. Při jeho pohledech jsem totálně v háji, nedokážu udělat nic, nevnímám to co bych měla vnímat, natož udělat pohyb na to, abych si vzala tác. Je neroztomilejší, nejhezčí a má ty nejmilejší úsměvy a pohledy.
-T. V.
Věčně zamilovaná Vall..









